BLOGY > Honzův blog
Honzův blog
Všude dobře PDF Print Email
Napsal uživatel Honza   
4. srpna 2011, 08:36

Často se mě lidé ptají, kde se mi zatím nejvíc líbilo. A má obvyklá odpověď zní: "Všude!". Snad je to tím, že prostě jezdíme tam, kam chceme, tedy kde očekáváme, že se nám bude líbit. A také vždycky věnuji náležitou pozornost přípravám - už předem tedy máme vybraná ta nejzajímavější místa a neztrácíme čas bloumáním a uvažováním, co bychom tak ještě mohli podniknout. Nicméně jsem si řekl, že bych svou lakonickou odpověď mohl alespoň tady trochu rozvést. Pokusím se tedy popsat, co se mi ve které destinaci líbilo.

Možná překvapivě začnu Rumunskem. Tam jsem jezdil s rodiči - poprvé ve dvou letech, naposledy ve dvanácti, celkem čtyřikrát. Místo bylo vždy stejné, čeká vesnice Svatá Helena v oblasti, která je dnes cestovatelům známá jako Banát. Bohužel jsem tehdy nedokázal naplno ocenit kouzlo téhle enklávy, kde se zastavil čas. Aspoň tehdy do na mě působilo, jako bychom se vrátili do 19. století, ať už šlo o bydlení, oblékání, mluvy, mechanizace nebo životního stylu. Docela by mě zajímalo, jak to tam funguje dnes...

Skotsko je má srdeční záležitost. Snad i proto, že se jedná o jedinou zemi, kde jsem strávil delší dobu (4 měsíce + 2 týdny na dovolené rok předtím). Krásná příroda, minimum turistů, mystická atmosféra. Už jsem tam také vlastně spoustu let (14) nebyl a možná by na mě po všech následně absolvovaných cestách působilo jinak, ale moc tomu nevěřím. Budu se tam muset vrátit, abych se přesvědčil! :-)

Slovensko mám rád, stejně tak slovenštinu. Že by geny? Jedna z mých babiček se tam totiž narodila. Příroda, halušky, jazyk...  

Chorvatsko rozhodně nepodceňujte. Doporučuji zkombinovat relax u moře s poznáváním přírodních krás i historických měst. Opravdu to stojí za to a nemyslím tím jen Plitvická jezera (ale například také Paklenicu, Kornati, Šibenik, Zadar...).

Tunisko jsme zatím neprozkoumali důkladněji, ale i to, co jsme ve vnitrozemí viděli, nás dostalo. Především horské oázy můžu vřele doporučit.

Thajskem a Hong Kongem začaly naše výpravy do vzdálenějších destinací. A byl to asi ideální volba - Thajsko sice nabízí exotiku, ale v poměrně civilizovaném balení. Královský palác v Bangkoku vám určitě vyrazí dech. Příroda na severu nebo národní park Erawan na západě příjemně pohladí, o relaxu na jižních plážích asi není třeba se rozepisovat. A to jídlo! Hong Kong byla zajímavá zastávka cestou, ale jen kvůli tomuhle městu bychom se určitě přes půl světa plahočit nechtěli.

Norsko je nádherná země. Hory, fjordy, ledovce... Pokud se tam vypravíte, nesmíte vynechat Lofoty, případně i Vesterály - při dobrém počasí je to skutečně zážitek. Švédsko až takovými přírodními krásami neoplývá, ale třeba Stockholm je příjemné město s roztomilým skanzenem. 

A pak přišla Indie. Ta by se dala shrnout do známého reklamního sloganu "Incredible India", je to skutečně neuvěřitelná země plná protikladů. Viděli jsme spoustu zajímavých a krásných míst, prožili řadu nezapomenutelných zážitků. Co mě ale na téhle zemi asi fascinuje nejvíc je to, že jejich tak odlišnou kulturu cítíte doslova na každém kroku. Nemusíte kvůli tomu do nějaké rezervace, muzea, parku atd. - stačí se jen projít po městě. Ladak a další oblasti na severu nás pak letos naprosto dostaly kombinací nádherné přírody, klášterů, milých lidí a nepopsatelné atmosféry. Vřele doporučuji.  

Kambodža se nemůže chlubit impozantními přírodními drahokamy, ale pro nás byli její největší devizou lidé. Takhle příjemní, milí a bezprostřední na nás zatím nikde jinde nečekali. A chrámy angkorského komplexu samozřejmě také stojí za prozkoumání.

Peru, Bolívie a Chile - každá země je jiná, každá zajímavá a působivá. Peru vás nadchne kulturou, krásnými městy i krajinou, v Bolívii jsme zažili nezapomenutelné chvíle při putování po opuštěném Altiplanu. Z Chile jsme viděli jen kousek, ale už jen měsíční krajina v oblasti atacamské pouště stála za to.

Indonésie nás překvapila tím, že to nejhezčí jsme viděli na ostrově Jáva, od kterého jsme zase až tak nečekali. Především Kawah Ijen je nezapomenutelný. Bali pro nás bylo lehkým zklamáním, ale to jsme si vynahradili na ostrůvku Gigi Meno u Lomboku, kde si zatím můžete vychutnávat turismem na až tak zasaženou atmosféru a krásné pláže.

Maroko ještě chceme probádat podrobněji, ale už to, co jsme zatím viděli, nám opět rozšířilo obzory. Klidně se ztraťte v uličkách Fezu, určitě si to užijete. 

Jihozápad USA - to je oblast, která vám vyrazí dech množstvím národních parků, ve kterých si uvědomíte, jak mocnou čarodějkou je příroda. Fantastické. A San Francisco je velmi příjemné a hezké město.

A pak tu máme města. Londýn prostě miluju. Už jsem v něm byl snad desetkrát, ale vždycky se tam budu rád vracet. New York určitě stojí za návštěvu, určitě se nezapomeňte projít po brooklynském mostě nebo čtvrtí Greenwich Village. Istanbul nás překvapil čistotou a příjemnou atmosférou. Zajímavý mix evropské a asijské kultury. Řím a Vatikán určitě patří mezi místa, kam by se měl každý aspoň jednou podívat. Dublin není zrovna oslnivou metropolí, ale určitě se tam ještě někdy vrátíme jako do základny, ze které prozkoumáme zbytek zeleného ostrova. Berlín, Budapešť, Brusel, Amsterdam... - ty asi není potřeba komentovat, ve všech je fajn :-)

Doufám, že tenhle příspěvek budu mít možnost velmi často aktualizovat. Už za pár týdnů nás čeká Havaj, na jaře snad Jordánsko a Izrael a pak další a další země, jejichž pořadí na seznamu průběžně mění podle situace...

 

Aktualizováno ( 4. srpna 2011, 09:44 )
 
Neznám žádnou Streepovou PDF Print Email
Napsal uživatel Honza   
13. března 2009, 12:27

Před pár dny se rozpoutala menší aférka, když Česká televize ukončila (a pak zase opět navázala) spolupráci s bývalou lyžařkou Zuzanou Kocumovou jen proto, že při komentování MS v lyžování nepřechylovala cizí ženská jména. Jinými slovy je neprznila. Následně se například na internetových diskusích vzedmula debata o tomto fenoménu a já jsem moc rád, že většina příspěvků, které jsem četl, byla proti přechylování.

 

Obhájci přidávání –ová za příjmení argumentují tím, že:

a) čeština přechylování potřebuje, protože bez něj nemůže cizí příjmení skloňovat;

b) bez přechýlení nelze poznat, zda se jedná o muže či ženu;

c) může nastat situace, kdy není z věty jasné, kdo je podmět a kdo předmět (Clinton vystřídá Rice);

d) lidé jsou na to zvyklí.

 

(Nejen) moje protiargumetny:

ad a) Existují nepřechýlená česká příjmení – Janků, Tachecí, Dolejší, Hořejší, Petrů atd. Některé české či slovenské ženy, které se vdaly za pány s cizokrajným příjmením (nebo k tomu mají jiný důvod), vyžadují používání svých jmen bez –ová, například Kateřina Jacques, Kateřina Emmons, Jana Kirschner, Marča Arichteva. Rovněž prý pravidla umožňují nepřechylovat příjmení velmi slavných žen jako je Agatha Christie či Edith Piaf. A já se ptám, jak je možné, že se všemi těmito jmény si čeština dokáže poradit, zatímco s jinými nikoli? Kdo stanoví, kdy už je dáma natolik slavná, aby si zasloužila nepřechylování svého jména? Může tak nastat paradox, kdy jméno Češky (Kateřina Emmons) nepřechylujeme, zatímco například místo o Meryl Streep musíme číst o Meryl Streepové.

ad b) Ty ženy se tak jmenují, proč by zrovna Češi měli mít nějaké privilegium, aby mohli snáze poznat, jakého pohlaví nositel jména je? Jsme tak hloupí, že když sledujeme například závod v běhu na lyžích žen, musí nám komentátor neustále připomínat, že zrovna běží ženy? Nestačí v textu mít jen dost slušnosti a přidat i křestní jméno nebo označení slečna či paní? Někdy by stačila i jen zkratka křestního jména – třeba H. Clinton.

ad c) Čeština je bohatý jazyk a ten, kdo se snaží, si určitě dokáže poradit s každou jeho záludností. Navíc nežijeme v holých a izolovaných větách, ale vždy v nějakém kontextu, ze kterého je patrné, zda se jedná o ženu nebo muže. Pokud si člověk (hlavně novinář) nedá pozor, dochází k nejasnostem i bez přechylování, například nedávno byl na iDnes článek s názvem: „Vím, cos dělal v pátek poráží návrat Výměny manželek". Jeden by nabyl dojmu, že Výměna manželek prohrála, jenomže v článku se dozví, že tomu bylo naopak. Snad neexistuje věta, která by se nedala vyjádřit jinak. Někdy se jen musí trochu víc zapojit mozek.

ad d) Zvyknout se dá na cokoli. Stačí, aby nepřechylování začala používat média a časem to bude naprosto přirozené i těm, kteří teď to svoje –ová nezbytně potřebují. Je to třeba jako „Česko“ – správně vytvořený tvar, který jen zněl nezvykle. Dnes už se používá zcela běžně.

Hlavně ale nemáme žádné právo měnit komukoli jméno. Meryl Streep je prostě Meryl Streep, stejně jako třeba Alfred Molina je Alfred Molina. Jsem rád, že už je na trhu několik časopisů, které jména neprzní (namátkou třeba Cinema, Premiere, Instinkt, Šťastný Jim, Jackie…) a zároveň tím jasně dokazují, že to jde, když se chce.

 

Aktualizováno ( 13. března 2009, 12:44 )
 
Řítíme se do záhuby? PDF Print Email
Napsal uživatel Honza   
26. září 2008, 11:07

Teprve na pořádné televizi přicházím na chuť úžasným dokumentárním filmům o přírodě. Jedním z nich je i pětidílný seriál BBC nazvaný Earth: The Power of the Planet. Díky němu jsem se dozvěděl spoustu zajímavostí o tom, jak vlastně vznikla a funguje naše modrá planeta. Jak je jedinečná. A taky jak všechno směřuje k tomu, že to, co tu 4,5 miliardy let fungovalo, dokážeme za těch pár posledních desítek let svým chováním nabourat.

Nikdy jsem neměl výraznější ekologické cítění, Greenpeace mi připadali spíš jako směšná sekta. Globální oteplování ale beru jako fakt a Klausovy výroky k tomuto tématu považuji za jeden z důkazů jeho omezenosti. Jenomže při sledování tohohle seriálu mi párkrát opravdu zatrnulo. A asi nejvíc na konci posledního dílu, kdy průvodce pořadem Iain Stewart říká něco v tomto smyslu: Naše planeta si za dobu své existence prožila několik opravdu velkých krizí. Ze všech se ale nakonec dokázala dostat, i když to trvalo třeba několik stovek nebo tisíců let. Není tedy jediný důvod se domnívat, že by nepřežila ani zkázu, kterou jí dokáže způsobit lidské pokolení. Ona se s tím nějak vyrovná. Jenomže lidé už u toho nebudou. Neškodíme Zemi, škodíme sami sobě. Řítíme se do své vlastní záhuby.

Jako jednotlivci jen těžko ovlivníme ty nejhorší aktivity, které vedou k drastickým změnám ve fungování naší planety. Nicméně doporučuji se na tento seriál podívat a důsledky našeho konání si aspoň uvědomit.

 

Aktualizováno ( 26. září 2008, 11:16 )