Když jsme se v roce 2006 vrátili z putování po Indii, shodli jsme se, že se do téhle úžasné země ještě určitě vrátíme. Uběhlo necelých pět let a stalo se. Nebylo to ale ono příslovečné vstoupení do stejné řeky, protože tentokrát se naším cílem stal především nejsevernější cíp Indie – konkrétně himalájské oblasti Ladak, Lahaul a Spiti Valley, které mají blíže spíš k Tibetu než Indii jako takové. Až druhá část cesty se pak měla odehrávat v místech, na která minule nezbyl čas – McLeod Ganj (sídlo dalajlámy a tibetské exilové vlády) a Amritsar, město se zlatým chrámem Sikhů.

Také složení výpravy doznalo změny. Naše drahá Vety místo cesty plánovala svou svatbu, a tak ji zastoupila poprvé Eva. Letenky do Dillí jsme měli zařízené už od podzimu, v únoru jsme k nim přikoupili ještě přelet z Dillí do Lehu. Nebudu zastírat, že jsme z téhle výpravy měli trochu obavy. Její podstatná část se totiž měla odehrávat ve vysoké nadmořské výšce (přece jen už se jedná o Himaláje) a je vždy velká loterie, co to s kým udělá. Vzhledem k tomu, že mužskou část osazenstva tvořili kardiak a astmatik, vyhlídky nebyly zcela bezstarostné. Nicméně po Ladaku jsem toužil už několik let a čím dřív se tímto směrem vydáme, tím líp bychom měli vše zvládat.

Den 1 – sobota 2. července

Praha > Dillí

Z Prahy odlétáme v 11:50 se společností Turkish Airlines, tedy přes Istanbul. Turci vyhráli ocenění Nejlepší evropské aerolinky a také Nejlepší catering v ekonomické třídě, takže jsme byli zvědavi, zda zaslouženě. Na obou letech jsme dostali předem meníčko s výběrem dvou jídel a ohledně stravy jsme nemohli nic namítat. Víno bylo výborné a dokonce ani ginem na nás nešetřili – když mi letuška nalévala základ mého oblíbeného nápoje DžDž (= gin s džusem), nevěřil jsem svým očím. Hladina ginu se blížila polovině kelímku, což jsem komentoval slovy „Quite strong..“ (celkem silné), načež si mě stevardka jen změřila těžko vysvětlitelným pohledem a během mžiku polovinu dokončila. Z letadla, které nás během pěti a půl hodiny dopravilo z Istanbulu do Dillí, jsme byli nadšení. Zářilo a vonělo novotou, sedačky byly potaženy příjemným tyrkysovým čalouněním, každý jsme měli svou obrazovku nabízející přehršel zábavy – desítky filmů, dokumentů a seriálů, spoustu hudebních alb, hry, informace o letu... V ekonomické třídě to zase až tak obvyklé není. Navíc jsme si díky online odbavení zabrali výborná místa v zadní části letadla. Let proběhl naprosto hladce a po třetí hodině ranní už dosedáme na ranvej v Dillí.

Původně jsme měli v Dillí přečkat prostřednictvím couchsurfingu (internetová komunita, která si vzájemně poskytuje nocleh zdarma po celém světě), ale nakonec nám naše kamarádka Gábina nabídla možnost noclehu u své známé, která v Dillí momentálně bydlí. Je totiž zástupkyní českého velvyslance v Indii. A taková nabídka se samozřejmě neodmítá! Andrea, jak se naše hostitelka jmenuje, nám dokonce slíbila zařídit odvoz z letiště na ambasádu. Těšili jsme se tedy, jak si taky konečně užijeme ten pocit, když na vás v příletové hale někdo čeká s cedulí s vaším jménem. Jenomže ani v hale ani před ní jsem své jméno na žádné ceduli neviděl. Všechno jsme obešli snad desetkrát. Navíc pokaždé, když jsme se chtěli jít znovu podívat dovnitř, jsme se museli legitimovat důležitě se tvářícímu policistovi u vchodu. Pak nás zaujalo zaparkované auto s diplomatickou značkou, ale ani z toho se náš odvoz nevyklubal. Nezbylo tedy než po čtvrté hodině ranní zavolat Andree. Nakonec jsme zjistili, že řidič byl na místě včas, ale díky diplomatickému postavení své zaměstnavatelky na nás mohl čekat hned za pasovou kontrolou, což jsme ovšem netušili a přehlédli jsme ho. Nicméně jsme se s ním naštěstí skutečně shledali a po nějakých 15-20 minutách už jsme železnou branou vjížděli do areálu Velvyslanectví České republiky v Indii. Po přivítání sympatickou a milou Andreou, krátkém poklábosení a rychlém osvěžení zabíráme dva pokoje, které dostáváme k dispozici (Jana, Libor a já jeden, Eva druhý). Někdy před šestou zaléháme...

Den 2 – neděle 3. července

Nové Dillí

Kolem půl dvanácté se vyhrabeme z pelechu. Andrea nám připravila úžasnou bohatou snídani, při které pokračujeme v probírání všeho možného. Na základě jejího doporučení si za cíl dne vytyčujeme především Humayunovu hrobku a Lotosový chrám. Pokud zbyde čas, dostáváme tip ještě na Qutub Minar. Kvůli hledání řidiče jsme si na letišti nestihli vyměnit peníze, takže nás Andrea zakládá čtyřmi tisíci.

Od ambasády se vydáváme pěšky s tím, že nám určitě brzy zastaví rikša. Po odmítnutí několika přemrštěných nabídek se dostáváme na sto rupií za odvoz k prvnímu z jmenovaných cílů. Rikša je normálně pro tři cestující, ale odmítáme platit za dvě, takže se obětuji a přisedám jednou půlkou k řidiči, přičemž dávám pozor, aby mi z rikši nevyčnívala jakákoli část těla, o kterou by nebyl vzhledem ke stylu indické dopravy takový problém přijít. Cesta je delší, než vypadá na mapě, takže tu stovku si docela zasloužil. Mimochodem: 1 rupie (Rp) =  cca 40 haléřů, takže ta cesta vychází v přepočtu na deset korun za osobu.

Když přijedeme k hrobce, naplno si uvědomíme, jaké je vedro. Při jízdě to člověk tolik nepocítí, ale teď... Navíc jsme si s sebou nevzali žádnou vodu. U pokladny narážíme na podobný přístup k zahraničním turistům jako například v Taj Mahalu. Domácí platí deset rupií, cizinci dvě stě padesát. A dalších pětadvacet za videokameru. Víme ale, že nás moc jiných placených památek nečeká, takže nad tím mávneme rukou a rázem jsme o první tisícovku lehčí.

HUMAYUNOVA HROBKA posloužila jako inspirace při stavbě Taj Mahalu a je to hodně znát. Největší rozdíl je v barvě použitého materiálu (na tomto monumentu převládá červená) a také v počtu návštěvníků. A upřímně – trochu tady chybí to kouzlo, které vábí takové davy k bílé „sestře“ u Agry. Ale je tu příjemně, ovšem až na to vedro. Jsme už v podstatě komplet zpocení. Podle předpovědi mělo pršet (koneckonců v téhle části Indie právě panuje monzunové období), ale zatím nejvíc leje právě z nás. A nikde kolem nemůžeme najít stánek nebo krámek s vodou. Vydáváme se tedy trochu dál, až se dostáváme do neskutečně rušné muslimské uličky. Ověšeni foťáky a kamerou si tu jako jediní bílí nepřipadáme zrovna nejbezpečněji, takže se po pár metrech raději otáčíme a pokračujeme dál. Po pár minutách se ocitáme na druhém konci stejné ulice, kde už je voda k dostání v bezpečné vzdálenosti a také tu postává poměrně dost rikš.

Smlouváme na osmdesát rupií a vydáváme se k cíli číslo dvě – k LOTOSOVÉMU CHRÁMU. Jedeme snad ještě déle než předtím, takže řidiči nakonec necháváme celou stovku. Uklidňuje nás, že hned u parkoviště je tržiště, kde vidíme i stánky s jídlem a pitím. Doplnění tekutin ale necháváme až na zpáteční cestu, což se ukazuje jako chyba. Vedro spolu s vlhkostí totiž dělá z Dillí jednu obrovskou saunu. Nikdy v životě jsem se takhle nepotil. Teče z nás po celém těle, oblečení máme „durch“, a to nás čeká fronta do chrámu. Ta je docela dlouhá – je tu spousta jak místních, tak turistů (chrám je přístupný lidem všech vyznání), i když první skupina evidentně převládá. Ačkoli fronta poměrně svižně postupuje, horko dělá své. Když se konečně dostáváme po organizačních obstrukcích typu „Jednostupy! Boty dolů a do tašky!“ do chrámu, Liborovi není dobře a musí poprvé použít nitroglycerin. Uvnitř chrámu je ještě celkem přijatelně, ale děsí nás cesta z něj. Navíc jsou dlaždice rozpálené jak kladenská huť, takže se po nich nedá pořádně chodit, natož třeba jen chvíli stát. Ignorujeme tedy cedule zapovídající vstup na trávu a vesele se po ní procházíme. Ochladit se jdeme do informačního centra, kde to ovšem s klimatizací zase trochu přehnali.

Na malé tržnici doplňujeme tekutiny a vydáváme se ulovit rikšu, která by nás zavezla na Delhi Haat, kde by podle Andrey měl dnes končit Mango Festival, což je něco pro nás, milovníky tohoto lahodného ovoce! Domluva s řidiči je poněkud zmatená, jeden pořád něco mele o deseti rupiích a o velké dálce, moc tomu nerozumíme. Nakonec další velmi ochotně slyší na naši nabídku osmdesáti rupií, až je to podezřelé. A velmi záhy zjistíme, že nás instinkt nezklamal. Za první zatáčkou stáčí rikšu do velmi podivně vyhlížející uličky a zastavuje. Prý jsme na místě. Podle mapy to má být ale docela slušný kus cesty. Vzápětí pochopíme, že Delhi Haatů je tu víc, což se nám snažil vysvětlit ten starý řidič (jeden Haat za deset rupií, druhý je mnohem dál). Naštvaní tedy odbýváme šizuňka deseti rupiemi a jdeme si zastavit dalšího.

Na tom správném Delhi Haatu platíme vstupné dvacet rupií za osobu. Hned u brány už vidíme obrovské plakáty zvoucí na mangový festival. Jenomže v areálu nás zatím vítá jen řada stánků s oblečením, suvenýry atd. Po chvíli nám dojde, že plakáty tu sice jsou, ale festival se koná někde jinde. Tak si aspoň dáme velmi pozdní oběd – konkrétně smažené nudle za šedesát rupií a nápoje. Porce jsou obrovské, nikdo z nás tu svou nedojí. Při placení se nám zdá, že po nás chtějí o něco míň, než by měli, ale na druhou stranu mi místo půllitrového nápoje přinesli jen třetinkovou kolu, takže to přičítáme tomuhle zmatku. Když se pak ale dál procházíme po tržišti, najednou se k nám přichomýtne číšník s naším účtem a ukazuje nám, že se spletli a máme ještě doplatit třicet rupií. Především Jana se rozčiluje, že to snad nemyslí vážně, ale než abychom se kvůli dvanácti korunám dohadovali, radši mu ty peníze dáváme.

Po východu z tržnice se ptáme kolemjdoucích, kde že to tedy najdeme ten festival zasvěcený mangu. Dozvídáme se, že je to strašně daleko a nejlepší by bylo tam zajet metrem. Jdeme se tedy podívat na stanici luxusního a ultračistého metra. Na informacích nám potvrdí, že je to celkem daleko, takže se nakonec rozhodujeme tuhle atrakci odpískat. Místo toho kupujeme velkou papáju a pro Andreu jako pozornost kytici a dort. Na tržnici pak ještě měníme peníze (dopředu prozradím, že nejlepším kurzem, na který během celé cesty narazíme – 4 450 Rp za 100 dolarů) a vydáváme se zpět na základnu.

Andreu jsme původně chtěli za její pohostinnost pozvat na večeři, ale vedro nás tak umořilo, že jsme se museli omluvit – navíc jsme obědvali někdy kolem páté. Andrea to pochopila a připravila nám mangovou hostinu – takhle skvělá manga jsme nikdy předtím nejedli, a to jsem o těch kambodžských prohlašoval, že jsou nejlepší na světě! Také jsme ochutnali vyhlášený rum Old Monk, který jsme si hned u Andrey objednali. Došlo i na donesenou papáju a dort. Když už jsme chtěli jít kolem deváté do pelechu, Andrea nás ještě ukecala, abychom se šli aspoň podívat k venkovnímu bazénu, což byla velmi pěkná záležitost s vodou teploty kafe. Kromě mě mu zbytek výpravy neodolal a my se s hostitelkou dočkali dokonce narychlo secvičeného vystoupení tří akvabel, které málem skončilo neštěstím, když si Libor s Janou hráli na trakař. Už je ale nejvyšší čas zalehnout – vstáváme velmi brzy...