Jak to začalo

V některých věcech mě stačí naťuknout, u cestování to platí obzvlášť. Třeba si někde přečtu článek o zajímavé zemi, a už vytahuji atlas světa a skoro i zjišťuji letenky. Tentokrát jsme slavili moje narozeniny a Jana, se kterou jsme absolvovali putování po Thajsku, mezi řečí nadhodila, jestli bychom nejeli do Indie, přičemž zmínila hlavně pláže v jakémsi Goa. Do té doby mě to nikdy nenapadlo, ale v tu chvíli jsem vystřelil k PC a na internetu začal hledat obrázky. Chytil jsem se a už nepustil. Začal jsem kupovat průvodce (jednoho s hodně obrázky a druhého – bibli cestovatelů Lonely Planet – s praktickými informacemi), mapu a hlavně pátrat po zkušenostech ostatních cestovatelů na internetu. Indie je obrovská země, která má co nabídnout, takže vybrat místa, na která se zaměříme, bylo docela náročné. Postupně jsem s těžkým a stále těžším srdcem vyškrtával jednu destinaci za druhou, až jich zůstal počet, který by se měl dát za tři týdny zvládnout. Pak už zbývalo dozvědět se o nich co nejvíc, pochopit indický jízdní řád vlaků a připravit aspoň hrubý plán cesty. A to mě prostě baví.

Čím víc jsem se o Indii dozvídal, tím víc jsem se těšil, ale taky některých věcí bál. Nemoci, špína, davy lidí, indické jídlo (nemám rád pálivé věci), indický záchod (souvislost s předchozí položkou se nabízí :-), autobusy a vlaky... Utěšovalo mě složení naší expedice, ve kterém bychom měli všechny nástrahy zvládnout – spolu se mnou Libor, zmíněná Jana a ještě jedna Jana. Pro lepší orientaci Jany překřtím na Klaudyji a Vety.

čtvrtek 16.11.

Odlet

Holky byly ještě ve čtvrtek v práci, my si radši vzali dovolenou, abychom se moc nestresovali – mně stačí ke stresu představa, že se musím někam sbalit, obzvláště na téměř měsíční cestu. Ačkoli ještě ve středu bylo nádherné počasí, ve čtvrtek už od rána byla hnusná hustá mlha. Ta bohužel vytrvala až do večera, takže skoro všechny lety z ruzyňského letiště byly opožděny. Nevěděli jsme, jak dlouho budeme čekat, tak jsme si pro jistotu v Duty free koupili několik lahví zahřívadel. Nakonec jsme odletěli s dvouhodinovým zpožděním a do přestupního Zürichu dorazili (po nejhladším přistání, jaké jsem kdy zažil) tak akorát v čas, kdy je ideální uložit se ke spánku. V tomto případě na sedačky v letištní hale. Každý jsme zabrali jednu řadu. Vzhledem k tomu, že žádný z obchodů už nebyl otevřený, museli jsme se spokojit se zásobou řízků (v případě nás kluků) a domácích sendvičů (v případě holek) a již zmíněných zahřívadel. Ráno už to bylo lepší, zašli jsme k úžasné černošce na výtečné borůvkové muffiny, údajně vynikající capuccino a kvalitní mátový čaj. Takto posilněni jsme se vydali na delší část cesty směr Indie. Let byl naprosto hladký, strava výtečná. Jen nás překvapilo, jak staré mají ve Swissu letušky. Na druhou stranu asi nejsou nějak extra zkušené, když se jedna z těch vrásčitých paní podivovala nad tím, že si tři čtvrtiny naší expedice objednaly kávu a baileys a oba nápoje spojily v jeden. Učenlivá ale byla, protože při dalším občerstvovacím kolečku už nám baileys nabízela ke kávě automaticky a já ho dostal dokonce i k čaji :-)

pátek 17.11. – sobota 18.11.

Přílet a první noc v Indii

Po více než čtyřiadvaceti hodinách od chvíle, kdy jsme se odlepili z ruzyňské runwaye, jsme bezpečně přistáli ve městě, které má víc obyvatel než celé Česko – v Bombaji, jejíž nový oficiální název je Mumbai. Ten sice zní o něco méně zlověstně než název původní, ale místní si na něj stejně zatím moc nezvykli.

Už při procházení chodbou letiště jsme zpozorovali rozdíl mezi Zürichem a Bombají. Uvítalo nás nejen skromnější a méně sterilní vybavení, ale také vlhký a jakoby zatuchlý vzduch. Čekání na batohy se zdálo nekonečné, ale nakonec ty naše čtyři zaigelitované mumie dorazily v plném počtu a v pořádku. Vyměnili jsme peníze a zaplatili předplaceného taxíka. Když jsme vyšli před letiště, ucítili jsme takový zvláštní zápach, ale než jsme vůbec stihli začít přemýšlet, co může tak divně smrdět, už nás obsypaly hordy taxikářů a naháněčů. Jeden z nich nám sebral potvrzení o zaplacení taxíku a někam nás vláčel. Nevěděli jsme, jestli je to podvodník, nebo jsme ve správných rukou, ale nějak nebyl čas mezi oběma možnostmi váhat. Chlápek nás dovedl k autu, jehož číslo souhlasilo s číslem na papíře, takže jsme se trochu uklidnili. Tedy na chvilku. Místní taxíky jsou totiž dost malé, a to včetně kufru. Vůbec nehrozilo, že by se do něj vešly naše bágly tak, aby se dal zase zavřít. Takže přišel ke slovu provaz a my se pohledem s našimi movitostmi začali loučit. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Nastoupili jsme a zjistili, že řidič někam zmizel. Mezitím chlápek, co nás k němu zavedl, začal otravovat, že chce bakšiš. Byl otravnější než ten smrad, co se nám vrýval do nozder, ale nakonec se naštěstí řidič znovu objevil a my nechali dědka bez bakšiše lamentovat před letištěm. Na mě zbylo místo vepředu. Hlavu jsem měl několik málo centimetrů od předního skla, kolena šolíchala palubní desku a marně jsem hledal bezpečnostní pás. To mě trochu vyděsilo – u nás doma se připoutávám i na padesátimetrovou jízdu a tady... Utěšovalo mě snad jedině to, že se stejně nemůžu ani hnout, takže nemám kam vylítnout. A pak to začalo.

Popsat jízdu dopravním prostředkem po indickém městě nelze. To se prostě musí zažít. Přednost má ten, kdo víc troubí. Troubí všichni a pořád. Nechápu, jak se pozná, kdo troubí na koho a proč. Všude mraky taxíků, rikš, bicyklů, náklaďáků, autobusů. Kličkujeme mezi nimi neuvěřitelným způsobem. Míjíme je o centimetry, někdy snad i o milimetry. V okýnku našeho auta se občas málem objeví čísi ruka nebo hlava. Šok, který zažíváme, nám snad ani nedovolí se bát. Jen se smějeme, divíme, nevěříme a ze mě každých pět vteřin vypadává „ty vole“. Pak se dostáváme do trošku klidnější oblasti, kde na nás ale čeká další z tváří Indie. Kolem silnice jsou haldy odpadků a mezi nimi spí lidé. Těžko říct, jestli jsou všichni ještě živí, jsou většinou zabalení jako mumie. Není to příjemný pohled. Už jedeme docela dlouho a začínáme si být nejistí, jestli jedeme správně. Podle mapy to má totiž být na nádraží, kam směřujeme, kousek. Nakonec jsme ale úspěšně, živí a zdraví, v cíli.

Asi každý máme nějakou představu o tom, jak vypadá nádraží ve velkoměstě. Na Kurla Terminalu v Bombaji jsem si svou představu rozšířil. Uvítala nás špinavá, zašlá hala, v níž byl stánek s občerstvením a pak už jen podlaha. Tedy ona ta podlaha vlastně nebyla ani vidět, protože na ní ležel jeden člověk vedle druhého. Takový lidský koberec. Nevěřícně jsme na ten výjev zírali a přemýšleli, kde a jak strávíme těch asi 7 hodin, které nám zbývají do odjezdu vlaku. Byla skoro půlnoc... Tu se k nám ale přihnal jakýsi člověk a zavedl nás do „čekárny pro cestující první třídou“, prý tam bude pro nás bezpečněji. Vůbec jsme neměli v úmyslu mu prozradit, že nemáme lístky do první třídy, ale do obyčejného sleeperu (lehátkového vozu), který je jednou z nejlevnějších tříd indických vlaků. Čekárna měla asi deset metrů čtverečních, ale hlavně několik židlí! Na zemi už se taky válelo pár budoucích cestujících, my zabrali čtyři sedačky. K čekárně byl připojen záchod. Představte si toaletu v nejzaplivanější putyce, kterou znáte, zhoršete to tak pětkrát a můžete si aspoň z poloviny představit, jak vypadal. Po chvíli k nám přichází hodně stará paní v bleděmodrém sárí a Vetyně cpe do rukou velkou knihu. Prý se tam máme zapsat. Vůbec nevíme proč. Chce i nějaké číslo. Tak jsme si ho vymysleli. Později pozorujeme, že někteří nově příchozí tam sice taky něco píšou, ale většina se k moudré knize ani nepřiblíží. Zvláštní systém.

Poprvé kupujeme indickou balenou vodu. Libor tvrdí, že chutná nějak mazlavě, až mám skoro strach se napít. Já při prvním loku pocit mazlavosti nemám a hlavně mám žízeň, takže po kratičkém zaváhání riziko podstupuji. Koneckonců, záchod je po ruce a dřepět tu budeme ještě dlouho. On to vlastně není jen záchod, ale pro Indy i koupelna (u nás by se takhle jedno malé umývadlo asi nazvat nedalo). K ránu se dveře netrhnou a jeden Ind střídá druhého při ranní hygieně. Někteří si jen čistí zuby, jiní to vezmou pěkně z gruntu a po nádraží pobíhají jen s ručníkem kolem pasu. Jeden z těch, kteří s námi sdílejí čekárnu, dokonce otevírá svůj kufr plný nažehleného prádla a kompletně se převlíká. Najednou si připadáme jako ty největší špíny. Zuby si tady čistit odmítáme a cokoli víc už nepřichází v úvahu vůbec. Vlastně jsem si už tady všiml, že ačkoli je v Indii hodně špíny, chodí Indové v naprosté většině čistě a upraveně oblečení. Nemluvě o péči, kterou věnují svým vlasům. Zajímavý paradox.

Ani nevím, jak jsme tam těch několik hodin přetrpěli. Když jsme odcházeli z čekárny, stará paní v modrém k nám natahovala ruku a dožadovala se bakšiše. V tu chvíli mi došla funkce velké knihy – babka si přece musí ten bakšiš nějak ospravedlnit. S hrdostí a přezíravostí cestujících první třídou bábu odmítáme a jdeme hledat vlak, ve kterém máme strávit nejméně třicet následujících hodin.

Vlak do Varanasi jsme našli rychle. Byl to asi ten nejdelší vlak, jaký jsem kdy v životě viděl. Takže následoval další úkol – najít náš vagon. Lístky jsme měli koupené předem přes internet. Po pár minutách nacházíme spací vůz číslo dvě, na kterém je vylepen seznam cestujících. Jsme tam! Je to zvláštní pocit. A hlavně uklidňující – přes počáteční mírnou skepsi se zdá, že aspoň něco v Indii skutečně funguje. Spací vagon působí trochu klaustrofobicky, ale čekal jsem, že to bude i horší. Poněkud znepokojivě působí mříže, které jsou na každém okně. Jsou tam namontovány jako ochrana proti lidem zvenčí, ale raději hodně rychle zaháníme představu, že by v tomhle vlaku třeba hořelo... Usedáme na svá místa a netrpělivě čekáme, koho nám osud přidělí coby společníky na tak dlouhou cestu. Pánové sedící naproti přes uličku vypadají docela slušně. Než se dočkáme našich dvou přísedících, máme čest s prvními žebráky, kterým neunikla přítomnost „bílého masa“ a zkoušejí své štěstí. Neoblomně, vytrvale, ale marně. Už před odletem jsme se shodli, že buď budeme obdarovávat všechny žebráky (což by nakonec udělalo žebráky z nás), nebo žádného. Jak rozlišit, který si almužnu zaslouží a který ne?

Vlak se rozjíždí. Přesně na čas. Míjí nás plné příměstské vlaky, ve kterých stojí lidé i tam, kde obvykle bývají dveře. Žádné tam ale nejsou. Také si všímáme, že v každém takovém vlaku jsou vagony určené jen pro ženy. Mezitím se začínáme radovat, že k nám možná dlouho nikdo nepřistoupí a konečně si užijeme trochu pohodlí. Omyl. Hned na další zastávce nám tuhnou úsměvy. Pro jistotu zopakuji: v našem „kupé“ (představte si kupé v našem vlaku, ale bez dveří a naproti přes uličku jsou ještě další dvě sedačky) zbývají 2 místa. Slovy dvě. Najednou nás ale přepadá rodinka (nezdráhám se použít přívlastku cikánská), která sice čítá dva dospělé, ale k tomu ještě pět dětí. A zřejmě se stěhují. S sebou totiž vláčejí velký barel, dva obrovské pytle snad s nádobím a asi čtyři pytle s nějakým zrním nebo čím... Zlý sen. Pech. Jinak se to nazvat nedá. Doufáme, že je to omyl, že přijde průvodčí a vyžene je. To se ale bohužel nestane. Copak o to, děcka jsou roztomilá, ale je jich moc, nemají kde být a – trošku předběhnu – celou cestu se průběžně počůrávají, pokakávají a zvracejí. Nervy máme na pochodu a když se večer matka uvelebí na lehátku, které jí nepatří (zabrala ho pánovi, který se šel dobrovolně mačkat s druhým pánem na jedno lehátko), a své batole odloží na naši sedačku, Klaudyja už to nevydrží a spustí na ni, ať si laskavě to dítě vezme k sobě, protože my chceme spát. Matka se směje, snad i dělá nechápavou, ale především nehodlá nic takového udělat. Jeden ze dvou pánů jí zřejmě překládá, co jí říkáme (do toho jsem se totiž přidal i já s tím, že už jsme dvě noci nespali a dneska tedy rozhodně spát chceme a potřebujeme). Nakonec ustoupí a dítě si bere k sobě. Ostatní děcka ukládají na jedno horní lehátko. Druhé je zaplněné jejich haraburdím, takže táta si nemá kam sednout, natož lehnout. To je nám ale jedno a jdeme spát. V průběhu noci nám na lehátku tu a tam někdo přibude – některé z dětí nebo táta, který nemá kam hlavu, obalenou hadrem kvůli průvanu, složit a celou noc se stará o děcka, přikrývá je apod.

Cesta indickým vlakem by nebyla tím pravým bez neustálého procházení prodavačů všeho možného. Jakmile vlak zastaví ve stanici, z nástupiště vtrhnou do vlaku pokřikující chlapíci a nabízejí knížky, časopisy, žvýkací tabák (používá se tady podstatně víc než cigarety, ty jsme u Indů skoro vůbec neviděli) a především jídlo a pití. Nejvíc řvou ti, co s sebou nosí špinavou plechovou konev, pár kelímků a halekají: „Čaj čaj čaj čaj čaj!“. Přes den se to ještě dá snést, ale když se vám v noci konečně podaří aspoň na chvíli usnout a do toho vám skoro do ucha někdo ječí pětkrát „čaj“, máte sto chutí koupit si spíš pivo a lahví pak praštit čajníka po hlavě. Zásoby řízků a sendvičů došly, takže jsme se museli osmělit a vyslat Libora s Klaudyjí, aby na jednom nástupišti za směšnou částku nakoupili nějaké jídlo. Do roztomilých tácků a do novin jsme dostali cosi, co mohla být polívka nebo taky omáčka, nějaké smažené kousky a zajímavě upravené brambory. Přes prvotní obavy musím říct, že jídlo bylo výtečné. Škoda, že Klaudyja část shodila na zem ještě dřív, než jsme se do něj pustili.

Ve stanicích se také k oknům vlaku sbíhají čumilové a žebráci. V takových chvílích mříže na oknech vítáme. Indické vlaky totiž nemají schody, takže okna jsou dost nízko nad zemí. Někteří jsou zmrzačení, někteří odporní na pohled, někteří zábavní (třeba babka, která skrz mříže natahuje ruku až k nám a povzbuzuje: „Come on, baksis, come on!“). Navštívit nás přišel také krotitel kober i s kobrou. Něco takového jsme vůbec nečekali, takže když chlapík zničehonic mává kobrou Vety před nosem, zavládne mezi námi mírné zděšení. Z vlaku také vidíme běžný život Indů – špinavé rozpadlé chatrče nebo jen pár tyči s vlnitým plechem místo střechy, ohníčky, na kterých vaří jídlo atd. Libor zkouší něco z toho natočit, ale je to nepřenositelný zážitek. A nesmím zapomenout ani na transsexuály v zářivých sárí vrhající na nás lascivní pohledy a někdy i méně či více letmé dotyky.

Na noc si pro jistotu dáváme bágly pod hlavu (jinam stejně ani dát nejdou) a ještě je zajišťujeme zámky na kola, které s sebou vláčíme. Nejsme ale nijak přehnaně paranoidní, tohle tu praktikují i místní a na každém nádraží mají na stáncích spousty řetězů určených speciálně pro tenhle účel.

Druhý den nás v jedné z posledních zastávek před Varanasi opouští rodinka, kterou jsme tak důvěrně během cesty poznali, a my máme konečně každý kousek místa pro sebe. Jen pod jednou sedačkou zůstal jakýsi pytel – sami sebe uklidňujeme, že je tam určitě zrní…