Úvod

Tentokrát jsme poměrně dlouho váhali mezi dvěma destinacemi – Indonésie nebo Nepál & Tibet. Misky vah se přehupovaly tu na jednu, tu na druhou stranu. Nakonec z několika důvodů, které tu není potřeba rozepisovat, vyhrála Indonésie. Jasné hned od začátku bylo jedno – tentokrát se vypravíme ve třech. Jana zvaná Vety se na jaře dovolenkovala v USA, takže na další cestu už s námi nemohla. Vzhledem k tomu, že součástí výpravy byla tedy jen jedna Jana, není potřeba používat přezdívek k rozlišování a Jana bude v textu prostě Jana.

Po výběru destinace bylo malým oříškem načasování. Všechno směřovalo k září. Jenomže na to letos připadl Ramadán a s ním spojený svátek Lebaran alias Idul Fitri. Týden před tímto svátkem a týden po něm nastává v Indonésii obrovský přesun obyvatel v rámci země, což znamená narvané vlaky, autobusy, letadla, lodě… no prostě pro zahraničního turistu naprosto nevhodná doba k cestování. Museli jsme se tedy stihnout dostat z Indonésie předtím, než tohle šílenství vypukne. A tak jsme došli k termínu cesty 20.8. – 12.9.2009. Situace se zkomplikovala začátkem června, kdy musel Libor podstoupit poměrně závažný zákrok, který s sebou hlavně v následujících 3-6 měsících nese nepříjemná zdravotní rizika. Heslem této cesty se tak stalo „Přežít“…

čtvrtek 20. srpna – pátek 21. srpna

Odlet, mezipřistání v Soulu, přílet do Jakarty

Letenky jsme měli od Korean Air, a to na trasy Praha > Soul (Incheon) > Jakarta a Denpasar > Soul (Incheon) > Praha. Schválně jsme zvolili jiné místo příletu do Indonésie a odletu zpět, abychom se nemuseli vracet přes celou Jávu do Jakarty. Z Prahy jsme měli odlétat až večer (19:25), takže Libor a Jana šli ještě do práce. Naše firma se zrovna ten den stěhovala, takže jsem se jen ráno skočil podívat na své nové pracovní působiště. V půl šesté večer už se všichni setkáváme na Ruzyni.

Tam se bohužel dostáváme k odbavovací přepážce s pracovnicí, která zřejmě neměla svůj den. Byla neuvěřitelně nepříjemná a na naši prosbu, že bychom chtěli sedět spolu (což je naprosto samozřejmé), reaguje opovržlivým obličejem a hláškou „To letadlo je úplně narvaný.“ Při pohledu na palubní vstupenky zjišťujeme, že ani na jednom úseku nemáme sedět všichni pohromadě. To nám to pěkně začíná. Budeme se muset pokusit místa s někým vyměnit.

U odletové brány tvoří asi 99% čekajících Asiaté. Jedna z mála bílých tváří, mladý sympatický Čech, si asi instinktivně sedá k nám. To jsme ještě netušili, že to bude právě on, s kým si budeme potřebovat vyměnit místo. Naštěstí v tom nevidí žádný problém – možná proto, že v té chvíli ještě nevěděl, že jeho nové místo je na prostřední pětce, navíc v první polovině letadla, ve které se zdálo být míň místa na nohy než v zadní části. Letušky jsou milé, což je vítaná změna po srážce s madame u přepážky. Po deseti hodinách přistáváme v Soulu. Vlastně ne přímo v jihokorejské metropoli, ale na letišti v Incheonu, který se považuje za součást soulské aglomerace. Tady máme tři hodiny na přestup.

Nepříjemným překvapením je zjištění, že ani jeden z nás tady nemá mobilní signál. To jsme v takhle vyspělém státě nečekali. Bůhví kde je chybka. Na druhou stranu disponuje letiště dvěma internetovými centry, kde je připojení zdarma, takže všichni zasedáme k miniaturním notebookům (tedy Jana měla, myslím, PC s obří obrazovkou) a spojujeme se s domovem. Pevně doufáme, že v Indonésii budou mobily fungovat normálně.

Jana vyslovila touhu po občerstvení, takže míříme k McDonald’s, kde Janu obsluhuje slečna, která v nás okamžitě vyvolává vzpomínku na zajíce ze seriálu Jen počkej! „Zajíc? Zajíc, zajíc.“ V korejských cenách se vůbec neorientujeme, takže nás docela zaskočí, když za dva americké dolary putuje na tác střední kola a k tomu za zbylé korejské drobáky taky dvě zmrzliny, přičemž ještě sto fufníků zbyde na památku.

V letadle musíme opět požádat jednoho z pasažérů, aby si vyměnil místo a my tak mohli sedět pohromadě. Sedmihodinový let probíhá v pohodě a my přistáváme podle plánu před devátou večer jávského času na jakartském letišti. Tedy my si toho přistání málem ani nevšimli, jak bylo hladké. Posíláme domů esemesky a jako první věc musíme vyřídit víza. Na pražské ambasádě totiž stojí 900 Kč, zatímco tady po příletu pouze 25 USD, tedy při současném kurzu přibližně 480 Kč. Musíme chvíli počkat ve frontě (fungují dvě budky, čehož si málokdo všiml, takže se takticky přesouváme k té, kde je míň lidí), ale jinak se jedná o hladký proces. Pak už jen vyzvednout bágly a vyměnit peníze.

V Indonésii se platí indonéskými rupiemi. V kurzovním lístku je najdete pod zkratkou IDR, ale jinak se používá zkratka Rp. Za sto amerických dolarů dostáváme 960 000 rupií, takže jsme takřka milionáři. Přepočet vychází zhruba na 1,85 Kč za 1 000 Rp. Celkem rychle si člověk zvykne na jednoduchý přepočet – škrtnout tři nuly a zbytek vynásobit dvěma. Například 5 000 rupií je tedy cca 10 korun.

Podle průvodce Lonely Planet (dále jen LP) jezdí sice z letiště do centra autobus, ale jen do 18 hodin. Pro jistotu se na něj ptáme a zjišťujeme, že jezdí pořád. Tato nesrovnalost v LP byla první, zdaleka však ne poslední. Vystupujeme z prostor letiště a dostáváme pořádnou ránu. Je sice půl desáté večer, ale venku panuje horko, dusno, vlhko a smrad. V podstatě hned jsme zpocení. Zápach je hodně podobný tomu, co nám zaplnilo nozdry v Bombaji. Odrážíme mnohačetné nabídky taxíkářů a neomylně míříme k zastávce autobusu. Ten se zrovna chystá odjet, takže rychle platíme 20 000 Rp za osobu a hned nasedáme a jedeme (v Indonésii se jezdí vlevo) do centra, k vlakovému nádraží Gambir, kde má tenhle autobus konečnou. Nám to vyhovuje, protože tu jednak chceme koupit jízdenky na druhý den a jednak je to blízko čtvrti, kde je největší nabídka ubytování pro baťůžkáře.

Na nádraží už jsou ale všechny přepážky zavřené, takže lístky musíme nechat na ráno. Ochotný chlapík (snad z ochranky?) nám vysvětluje cestu do čtvrti Jaksa [čti džaksa], přičemž její jméno vyslovuje skoro jako zaklínadlo. Chvíli se snažíme jít pěšky, ale najednou nevíme kudy dál, s bágly všude kolem sebe už jsme celkem unavení, takže si zastavujeme taxíka a za dvacet tisíc rupií se necháváme odvézt na místo. Tam zjišťujeme, že jsou jednak ceny v LP dost zastaralé a jednak guesthousy plné. Chvíli se motáme ulicí přecpanou restauracemi a turisty, než nás kdosi odvádí do jedné z bočních uliček s příslibem střechy nad hlavou. Ulička je dost temná a opuštěná, takže by nás ani moc nepřekvapila nějaká rána zezadu. Jsme ale jen zbytečně paranoidní. Dostáváme se snad ještě užší uličkou ke SRI Guesthousu, kde nám nabízejí pokoj za 120 000 Rp. Není to rozhodně žádná sláva. Malá temná kobka s oknem do světlíku a klasickou asijskou koupelnou – tedy turecký záchod a sprcha v jednom. Jedna poměrně velká postel. Komáři. Nedá se nic dělat, tady to prostě musíme tu jednu noc vydržet.  Spát budeme vedle sebe „naštorc“. Pro mě to vychází ode zdi ke zdi jen tak tak.

Před uložením k spánku se ještě jdeme najíst. Volba nebyla zrovna nejšťastnější – „cocomilk chicken“ za 13 000 Rp bylo nejen pekelně pálivé, ale také ne zrovna kdovíjak chutné. Snad je to jen náhoda a příště už bude líp. Hlavně se pořádně vyspat.