ÚVOD

Výprava do Indie v roce 2006 v nás zanechala velmi silné zážitky a jen posílila touhu poznávat další zajímavé části zeměkoule. Sestava se osvědčila, takže i příští cestu jsme se chystali absolvovat ve složení Honza, Libor, Jana – Klaudyja a Jana – Vety. Chtěli jsme vyzkoušet pro změnu jiný kontinent a vybrali jsme africkou Tanzanii. Nakonec jsme si ale řekli, že to možná nebude úplně to pravé, a začali se poohlížet po jiných koutech. Destinace jsme střídali tak rychle, že už si z nás Libor utahoval – prý s Klaudyjí točíme globusem a jen tak zapichujeme prst, kam to zrovna vyjde. Když už se destinace celkem ustálila na Indonésii, kartami zamíchaly zdravotní komplikace Klaudyjiny maminky. Cesta se nejen odkládala, ale najednou také nebylo jasné, kam nás vlastně osud zanese. V Indonésii už přestalo být optimální počasí a ani nastalé silné zemětřesení k návštěvě příliš nelákalo. Rozhodla nabídka letenek za velmi zajímavou cenu. Letenky byly sice do Bangkoku, ale odtud je to coby kamenem dohodil do sousední země, která také figurovala ve hře s globusem. Kambodža. Už název této země vzbuzuje dojem dobrodružství, džungle, tajemství… a také jistých obav – co Rudí Khmérové a nášlapné miny? Stačila rychlá rešerše na internetu, abychom se uklidnili. Rudí Khmérové se už před pár lety definitivně odebrali do propadliště dějin a miny nejsou nebezpečím, pokud se člověk pohybuje jen po vyšlapaných nebo projetých cestách nebo v naprosto „vyčištěných“ oblastech. Takže hurá vstříc poznání a dobrodružství na trase Praha – Budapešť – Bangkok (až potud letecky) – Kambodža.

Středa 21. listopadu

Odlet

Vzhledem k času odletu (19:15) se holky rozhodly jít ještě ve středu do práce. Já si vzal dovolenou, abych se jednak zbytečně nestresoval a jednak jsem chtěl ještě nakoupit a vyřídit pár posledních detailů. Libor zvolil kompromisní variantu – do práce šel na půl dne.

Na letišti Klaudyja v jednom z duty free shopů poznala svou klientku, která tu momentálně zastávala funkci hostesky rozlévající lahodné nápoje do ochutnávkových kelímků. To byla před dlouhým letem samozřejmě výzva a kelímků padlo poměrně dost. Do letadla jsme tedy nastoupili náležitě posilněni a dobře naladěni. Společnost, do jejíž rukou jsme právě hodlali svěřit své životy, jsme v dobrém rozmaru překřtili z MALÉV na AIR MALÉR. K žádnému závažnému maléru naštěstí během obou letů nedošlo. Pominu-li slabší umělecký dojem z letušek (věk, vzhled, uniformy připomínající zástěry učitelek v mateřské školce), zmínil bych snad jen to, že na nás zapomněli se snídaní, když jsme se hromadně odebrali na toaletu, ze které jsem mimochodem nechtěně vypadl právě v nejlepším na ženu, která byla další v pořadí. Těžko říct, pro koho z nás dvou to byl horší zážitek. Nicméně nejdůležitější bylo, že jsme kolem půl čtvrté odpoledne thajského času (posun plus šest hodin) v pořádku přistáli na zcela novém bangkockém letišti.

Čtvrtek 22. listopadu

Aranyaprathet

Po vyřízení nezbytných formalit jsme se vydali hledat taxíka, který by nás zavezl do města Aranyaprathet jen pár kilometrů od thajsko-kambodžských hranic. Vlak i autobus už nám totiž ujely a nechtěli jsme ztrácet čas noclehem v Bangkoku. Nejdřív nám taxi nabízeli za pět set bahtů (cca 260 Kč), ale to se nám vzhledem ke vzdálenosti zdálo podezřele málo. Bylo to samozřejmě nedorozumění, paní myslela, že chceme do centra Bangkoku. Když správně pochopila, kam skutečně míříme, zvedla nabídku na čtyři tisíce. Na nás si ale nepřišla, protože my jsme vždy připraveni a věděli jsme, že tahle cena je dost nadsazená. Stačila chvíle a už jsme se vezli za 2 800 bahtů. Klaudyja sice trvala na růžovém taxíku (v Bangkoku jezdí růžové, oranžové, modro-růžové a žluto-zelené), ale přehlasovali jsme ji a byli rádi, že nás do těch končin chce vůbec někdo odvézt.

Po celou dobu naší výpravy jsme se neubránili neustálému srovnávání se zážitky z Indie. Začalo to hned, jak jsme vyjeli z prostor letiště. Široká, relativně prázdná dálnice, nikdo netroubí, nikde žádné krávy. Po dálnici jsme jeli skoro až na místo, takže cesta se časem stala poměrně zdlouhavou a nudnou. Brzy nás přepadl hlad, vytáhli jsme tedy zásoby řízků a jali se je spořádat. Těžko říct, zda to, že těsně poté si řidič namazal pod nos tygří mastičku, s tím nějak souviselo. Jeho možná vyděsila vůně českých řízků, nás zase to, když na benzínce doplňoval plynovou nádrž a houpal při tom celým autem. Radši jsme se šli všichni protáhnout ven. Holky neodolaly svodům přilehlého stánku s občerstvením a koupily chipsy Lays s příchutí suši. Nebyly špatné.

Po více než třech hodinách jízdy jsme již za tmy konečně dorazili do Aranyaprathetu. Z internetu jsme měli připravený tip na ubytování. Řidič po jednom dotazu u místních hotel Aran Garden 2 našel. Trochu nás překvapil, když si po zaplacení domluvené částky sám řekl o spropitné – přece jen jsme na to před třemi lety v Thajsku nebyli zvyklí. Byl docela příjemný, tak jsme mu dali čtyřicet bahtů a odebrali se na pokoje ničím se nevymykající tomu, co už jsme z cest po Asii znali. Zaplatili jsme pokoje (230 bahtů za dvoulůžák s větrákem, studenou sprchou a televizí) a šli se projít po městě. Našli jsme ještě celkem dost stánků s jídlem i ošacením, které jsme letmo okoukli, a pak už se usadili v příjemné rodinné restauraci. Na tuhle chvíli jsme se hodně těšili, protože vzpomínky na thajské dobroty, které jsme si dopřávali v roce 2004, byly velmi pozitivní. Odcházeli jsme náležitě uspokojeni. Místo dezertu jsme si cestou zpátky na hotel ještě koupili ovoce a pak už šupky dupky na kutě.