Maroko je na našem seznamu budoucích destinací už nějakou dobu. Úžasná příroda, kultura, lidé v berberských vesničkách… To se ale samozřejmě nedá během čtyř dnů stihnout tak, aby z toho člověk něco měl, takže pro tentokrát jsme jako malou marockou ochutnávku zvolili tři města. Dvě královská – Fes a Meknes – a jedno přístavní – Tanger. Když jsem pracoval ve společnosti FEZKO (moje první opravdové zaměstnání), ani na chvíli mě nenapadlo, že bych se někdy podíval do města, které dalo téhle firmě jméno...

Je nekřesťanská (vždyť také míříme do muslimské země) čtvrtá hodina ranní a my už sedíme v taxíku směr Ruzyně. Bohužel se do Maroka nedostaneme přímo, ale musíme přestoupit v Bergamu nedaleko Milána. Moje fotografické srdce plesá při přeletu přes Alpy, je to vážně nádhera. V Bergamu nás ale čeká tvrdý návrat do reality. Krom toho, že místní letiště je asi nejhorší, jaké jsme kdy na cestách zažili, nesmlouvavý sekuriťák mi oznamuje, že stativ si s sebou do letadla vzít nesmím. Takže ho buď vyhodí, nebo ho musím nechat odbavit. Mám pocit, že je to nějaký špatný vtip,  ale není a já jsem o 35 EUR lehčí. Pěkný začátek… Náladu si spravuji výhledem z okýnka letadla na úchvatnou marockou krajinu. Obzvláště sytě zelená jezera rozlitá mezi všudypřítomnými kopci a horami berou dech. A já se proklínám, že nemám v ruce foťák.

Letiště ve Fesu je mrňavé, zato tam mají čtyři brány, kterými musí každý cestující projít, zda náhodou nemá prasečí chřipku. Párkrát to v hale zapípalo, ale ani nevíme, jestli měl tenhle nepříjemný signál pro pasažéry nějaké negativní následky. Vítá nás modré nebe a slunce pražící zhruba třicítkou ve stínu. Z letiště se dá dostat do města buď taxíkem (což jsou většinou obstarožní mercedesy) nebo místním autobusem. Taxikáři si drze říkají o 150 dirhamů (1 Dh = cca 2,20 Kč), i když cedule přímo u letiště hlásá 120 Dh. Na druhou stranu ta samá cedule tvrdí, že autobus stojí 20 Dh, ale my se s ním svezli (linka číslo 16) za pouhé 3,40 Dh. Sice jsme si na něj museli skoro hodinu počkat, ale krom ušetřených peněz to byl i zážitek s místními – tomu se prostě nic nevyrovná.

Medina, tedy stará opevněná část města je neuvěřitelný labyrint uliček. Ve všech průvodcích a dalších zdrojích na internetu se dozvíte, že ať chcete nebo nechcete, prostě v ní zabloudíte. Snažil jsem se tedy maximálně připravit – vytiskl jsem podrobnou mapu mediny na papír formátu A3 a s sebou vzal i kompas. To by mělo stačit. Nestačilo. Ztratíte se tu během chvíle. Dokud jdete po jedné z hlavních tepen (je mnohem užší, než jsem si ji představoval), tak je to v pořádku. Ale jakmile máte někde zabočit, nastane problém. Značených ulic a uliček je tu poskrovnu, takže mapa vás v tu chvíli stejně moc nezachrání. Do penzionu nás tedy musel nakonec zavést zevlující mladík. Ono tady stačí jen nasadit výraz zračící mírnou dezorientaci, a už se na vás vrhne hejno menších nebo odrostlejších dětí, které vás rády za pár drobáků zavedou tam, kam potřebujete.

Po zabydlení a krátkém refreshi jsme se vydali prozkoumat medinu. Bloudili jsme uličkami, oči ani uši nevěděly, kam se zaměřit dřív. Uličkami se prochází nejen davy lidí, ale také oslíci nebo koně obtěžkaní nákladem. Krámky nabízejí všechno možné, řada věcí se také přímo na místě vyrábí. Poněkud děsivé jsou stažené koňské nebo velbloudí hlavy u řezníků, naopak velmi lákavě vyhlížejí nádherné olivy naložené v různých ingrediencích nebo kotouče kozího sýra. Obojí jsme ještě ten večer vyzkoušeli. Jana se zaměřila především na hledání lustru do své nově zařízené předsíně. Jeden se jí zalíbil a i cena zněla rozumně (150 Dh), musíme ale nejdřív vymyslet, jak ho přepraví domů, takže si od pána bereme adresu a slibujeme, že se vrátíme druhý den. Já se snažil nafotit pár prvních snímků, ale jednak je v medině poměrně tma a jednak se tu lidé většinou nechtějí fotit, takže začínám mít trochu obavy, jestli se nevrátím domů s prázdnými paměťovými kartami.

Na cestu domů ovšem ideální není, takže snad hodinu bloudíme, nechceme se vzdát, odmítáme tedy veškerou pomoc capartů, kteří stejně možná ani nemají ponětí, kde náš penzion je. Naštěstí nás u té správné odbočky jako zázrakem odchytí naše kuchařka a bezpečně nás odvede až takřka do pelechu…

Po snídani si jako první cíl stanovujeme koželužnu, kterou jsme předchozí den nestihli včas. Dlouho se nám daří držet podle mapy, cestou si vychutnáváme další místa a zákoutí (třeba trh s porcelánem, fontánu na náměstí an-Nejjarine) i čilý ranní ruch. Ani se moc nedivíme, když potkáváme chlapíka ze včerejška, který tady na nás snad musel čekat, ale podaří se nám ho setřást. Zachytáváme modře značenou trasu pro turisty, která by nás měla zavést až k muzeu přímo naproti obchodu, odkud je výhled na koželužnu. Jenomže najednou zase stojíme na rozcestí, modrá trasa nikde a my opět tápeme. V tom na nás kdosi haleká a my v něm poznáváme prodavače právě z obchodu, do kterého míříme. Vesele nás doprovází na terasu s úžasným výhledem a nechává nás kochat se a také natáčet jedny z prvních záběrů do plánovaného videoklipu. Následuje nezbytná prohlídka zboží, předstíráme zájem a když už chceme odejít, vysvětlujeme, že je problém s odvozem, protože máme jen palubní zavazadla, kam se nic nevejde. Jenomže tady mají odpověď na všechno – buď nám to pošlou, nebo se máme přímo u nich podívat na internet, kolik by stálo odbavení zavazadla. Když to zjistíme, odcházíme s tím, že si to musíme promyslet. Prodavač se ale nenechává jen tak odbýt a chce peníze za to, že s námi strávil čas a nechal nás na vyhlídce. Všude se psalo, že si má člověk buď něco koupit nebo se majitel obchodu spokojí s pár drobnými, takže z kapsy vytahuji dvacet dirhamů a nabízím mu je. On se nám ale jen vysměje do tváře, že si asi děláme legraci, a chce po nás stovku. To se zase vysmíváme my. Jenomže on to myslí vážně. Bohužel stojíme úplně sami v odlehlé uličce a netušíme, co by následovalo po našem odmítnutí. Takže mu Jana tu stovku s obrovskou nechutí dává. Pro nás je to velké poučení – příště se musíme předem zeptat, co za prohlídku budou chtít.

Nedá mi to a i přes nepříjemnou zkušenost se chci podívat ještě do té nejznámější koželužny – Chouwara. Celkem se nám k ní daří trefit, v poslední fázi se nám vnucuje chlapík, který nám nabízí vyhlídku za pět dirhamů na jednoho. Radši si ještě jednou ověřujeme, že po nás chce skutečně jen patnáct dirhamů, a následujeme ho. Výhled je skutečně pěkný, určitě lepší než z vedlejšího obchodu, na jehož malé terase se tlačí davy turistů. Panuje pořádné vedro, ale zápach, kterého jsme se trochu obávali, nakonec není tak hrozný, já osobně ho skoro ani necítím. Následuje nakouknutí do údajně nejstarší univerzity na světě Kairaouine či mešity Zawiya Moulay Idriss II (do obojího mají přístup jen muslimové), návštěva Medersy Bou Inania (10 Dh), opuštění mediny jednou z bran a výhled na hřbitov a pevnost. Pak spěcháme zpátky, abychom našli obchůdek, ve kterém si Jana vyhlédla lustr. Cestou ale ještě naše ženská část výpravy pořizuje „pelíšek pro kočky“ a kilo kuskusu.

Ke slovu se hlásí hlad, takže hledáme nějaké příjemné místo k posezení a povečeření. Takových tu ale moc není, takže využíváme nabídky dalšího mladíka, který nás má zavést do tradiční restaurace. Všímáme si cedule hlásající vzdálenost 100 metrů. Asi po dvou stech metrech a těžko říct kolika zatáčkách se ocitáme na prahu tmavé úzké uličky, do které nás kromě našeho doprovodu lákají dva další místní. Nemáme z toho ani trochu dobrý pocit, takže se obracíme na pomyslných podpatcích a spěcháme zpátky „mezi lidi“. Nakonec zakotvíme v jedné z mála vývařoven a dáváme si chleba plněný směsí masa a zeleniny a mátový čaj (celkem za 20 Dh za jednoho).

Tentokrát si snídani vychutnáváme na terase, kde už od samého rána sluníčko pěkně peče. Točíme další část klipu, loučíme se a proplétáme se uličkami (dalších pár záběrů) k bráně. Cestou si Jana vyslechne pár poznámek typu „So, you are leaving, baby…“ Nechce se nám čekat na taxíka na parkovišti na kraji mediny, takže se vydáváme na hlavní silnici. Jenomže tam není jednoduché odchytit prázdné auto. Nakonec se to ale podaří, ujišťujeme se, že pojedeme se zapnutým taxametrem, a po asi čtvrthodině už se za 10 Dh ocitáme před vlakovým nádražím. Právě se dokončuje jeho krásná nová budova, zatím ale musíme ještě do té staré. I tady ale vládne čistota, pořádek a automatizovaný systém. Jen bankomat odmítá Liborovi cokoli vydat. Naštěstí vydal aspoň zpátky kartu. Čistý vlak vyjíždí s minutovým zpožděním, hladce, bez cukání obvyklého na našich tratích. Za zhruba čtyřicet minut už přijíždíme do Meknes, na vzdálenější ze dvou místních nádraží. Doufali jsme, že tu najdeme úschovnu zavazadel, ale to jsme se přepočítali. Oslovujeme tedy číšníka v bufetu a ten nám slibuje kufříky a krásnou novou „vietnamskou“ tašku pořízenou speciálně k odbavení za 10 Dh za kus až do páté odpolední pohlídat.

Snažíme se držet navrhované trasy z Lonely Planet, ale moc dlouho nám to nevydrží, protože popis je dost nepřesný. Raději si tedy dáváme oběd (opět plněný chleba, tentokrát ale celý a s karbanátky, cibulí a volským okem) a pak se jen tak procházíme, kam nás kroky zavedou. Atmosféra tu není zdaleka tak působivá jako ve Fesu, takže jsme tak trochu zklamaní. Jenomže pak zažijeme takovou drobnou příhodu, a najednou je pocit úplně jiný. Procházíme kolem holičství, které si chceme s Janou vyfotit. Poblíž postává hlouček místních chlapíků a jeden z nich, konkrétně ten nejstarší, na nás ukazuje, že nechce, abychom fotili. Ani nás to nepřekvapuje, protože nechuť k focení je tu běžná. Do toho se ale vloží mladší, jak později chápeme zřejmě majitel holičství, a dává nám najevo, že si děda dělá legraci a samozřejmě fotit můžeme. Oba se pak laškují, objímají a ukazují nám, ať si je vyfotíme. Tomu se samozřejmě nedá odolat! Myslím, že díky tomu vznikla jedna z nejhezčích fotek, kterou jsme během výletu do Maroka udělali. Pak si uvědomuju, že jsou tu vlastně lidi o něco příjemnější a přístupnější než ve Fesu. Snad proto, že sem jezdí podstatně míň turistů.

Odtud se necháváme (tentokrát bleděmodrým) taxíkem zavést na nádraží, kde se shledáváme s bagáží a toto shledání zapíjíme výtečným mátovým čajem. Čeká nás cesta do Tangeru v severním cípu Maroka, u Gibraltarského průlivu. Vlak má asi patnáct minut zpoždění. Doufáme, že na nás počká spoj v Sidi Kacemu, kde musíme přestoupit. Obava je zbytečná, protože na přestup máme víc než hodinu. Tu trávíme dojídáním zbylých zásob. Zaujme nás hlášení v arabštině, ve kterém zachytáváme pár povědomě znějících slov. Nejdříve „Nahatá v IKEA“, pak zlatý hřeb: „prdlikum“. Poté nasedáme do vlaku, který by mohly Maroku Česká dráhy závidět. Dokonce se ujišťujeme, že sedíme skutečně ve druhé třídě a nikoli v první. V kupé je šest pohodlných samostatných sedaček, skleněné poličky, každé místo má svoje světlo jako v letadle, kupé je čisté, nikde necítíte cigarety ani jiný zápach, vlak jede hladce a klidně, občas projde prodavač nápojů… Prostě pohodová jízda, i když ve tmě trochu zdlouhavá (3,5 hodiny).

Z hotelu k zajímavým místům by to mělo být jen pár set metrů, takže se na průzkum Tangeru vydáváme pěšky. Cestou se musíme zastavit na internetu a nechat si odbavit zavazadlo, ve kterém se poveze stativ a nakoupené věci. Po několika minutách se už nacházíme na hlavním náměstí Grand Socco s fontánou uprostřed. V jeho těsné blízkosti je anglický kostel se hřbitovem, ve kterém se úplně sami procházíme a následně souhlasíme s nabídkou správce, že nás pustí dovnitř na prohlídku. Samozřejmě se raději předem ptáme, kolik za to bude chtít. Můžeme prý věnovat pár dirhamů kostelu, ale on nechce nic. To zní fér. Kostel je zvláštní hlavně tím, že v něm najdete nápisy v arabštině. Stejně tak na hřbitově jsou vedle sebe hroby muslimské i křesťanské. Koneckonců jen o pár desítek metrů dál spolu sousedí muslimský a křesťanský hřbitov. V Tangeru se prostě míchají arabské a evropské prvky a je to znát třeba i na architektuře.

Po sestupu zpět na Grand Socco jsme si koupili jídlo, poseděli ještě chvíli na Grand Socco a vydali se k hotelu. Odtud jsme ještě seběhli k moři, kde jsme natočili poslední záběry do videoklipu. Taxík nás vyvezl do hrozného škrpálu k hotelu pro zavazadla a na letiště. Cestou si nejde nevšimnout neuvěřitelného stavebního boomu. Několik kilometrů podél silnice se staví jeden bytový dům vedle druhého. Řidič nám k tomu francouzsky něco vysvětloval, snad jsme správně pochopili, že si král dal jako závazek, aby měla každá rodina svůj byt. Letiště je i tady nové, čisté, moderní. Moc velký provoz tu asi není, zato Čechů už tu potkáváme docela dost.

Jana nám snad i vlastním tělem hlídala dvě místa na sezení. Kolem už se povalovalo docela dost lidí na spacácích nebo dekách. My asi hodinu vydrželi sedět, ale pak už jsme s Janou rezignovali a ulehli taky. Bohužel se celou halou nesl hlasitý projev slovenských děvčat, která se zřejmě posilnila kapkou něčeho ostřejšího. Libor se jim snažil nejdřív v klidu a slušně domluvit, ale když ani to nezabralo, spustil jsem na ně o něco ostřeji já. Chvíli se o nás holky bavily jako o starých trapácích, ale pak už byl klid. Bohužel jen do chvíle, než nás někdy kolem půl čtvrté ráno vypakoval policajt. Přesunuli jsme se tedy k odbavovacím přepážkám, jenomže tam bylo asi osm sedaček, takže jsme opět skončili na zemi. A odsud nás znovu vyhnal policajt. Prostě bergamské letiště je velmi „přátelské“ vůči cestujícím. Šli jsme si tedy (společně s Markem, kolegou Jany) sednout do jedné kavárny na snídani. Pak už naštěstí spustili odbavení. Po něm jsme raději hned přešli k branám, protože jsme věděli, že ani tam to není s místem na sezení ideální. Prostředí je sice horší než někde na nádraží (jakoby provizorní hangár), ale je lepší si tu aspoň sednout, než pak postávat v davu, jak se to stalo mnohým jen o pár minut později.

Ochutnali jsme Maroko a věříme, že se do téhle země zase brzy podíváme. Tentokrát už se ale budeme chtít zaměřit na přírodu a místa, kde se ještě dá setkat s tradičnějším způsobem života.