Úvod

Jižní Amerika visela ve vzduchu už nějakou dobu. Nejblíže jsme jí byli loni, když padl plán s Tanzanií a my jsme museli hledat náhradní variantu. Přestože nakonec zvítězila Kambodža, jihoamerický drápek se v nás zasekl poměrně hluboko. Takže právě v Kambodže jsme se s děvčaty domlouvali, že příště obrátíme kormidlo na západ. No a já když se něčeho chytím… Nakonec jsme ale cestu začali plánovat jen ve dvou s Liborem. Holkám se to prostě tentokrát nehodilo. Brali jsme to tedy i jako zkoušku, zda to takhle sami všechno zvládneme.

Z několika důvodů jsme zvolili pro cestu červen, což bylo poměrně dost brzo po návratu z poslední cesty – obzvláště když jsme letenky kupovali už v březnu. Ty byly mimochodem podstatně dražší, než jsme zvyklí při letech do Asie, ale to je bohužel v případě Jižní Ameriky smutná realita. Po zajištění letenek přišla na řadu přípravná fáze. Tentokrát nejen sběr informací, ale i jazyková průprava. Přátelé Gábina s Michalem, jejichž cesta v roce 2007 pro nás byla velkou inspirací, nám totiž potvrdili, že bez aspoň základů španělštiny není dobrý nápad do téhle oblasti jezdit. Bohužel jsme zjistili, že v našem věku se slovíčka a gramatika do hlavy dostávají nějak těžko. Něco jsme do ní ale přece jen dostali.

sobota 7. června – neděle 8. června

Odlet, přílet do Limy

Balení, které už tak nemáme moc v lásce, nám tentokrát zkomplikovalo to, že jsme s sebou museli brát velké spacáky a taky teplejší věci – pořádné větrovky, čepice, rukavice… Na některých místech se totiž můžou v noci a brzy ráno teploty dostat až poměrně hluboko pod bod mrazu. Balíme tedy jen to nejnutnější, ale i tak oba batohy praskají ve švech. Táhneme je pak dvěma autobusy, protože přímá linka z Řep na letiště v sobotu nejezdí.

Let z Prahy do Madridu probíhá v pohodě a po jedenácté hodině večer bereme zavazadla a jdeme vyhlížet minibus, který nás má (v rámci letenky) zavézt do hotelu Alameda nedaleko letiště. Nevíme, kde přesně máme čekat, takže trochu nervózně chodíme sem a tam, ale nakonec ten správný minibus nacházíme a po asi čtvrthodině už nás vítají na recepci čtyřhvězdičkového hotelu. Zřejmě jsme nedostali jejich nejlepší pokoj, ale na jedno vyspání to bylo ažaž. Snídaně byla bohatá, takže jsme na dlouhý let vyráželi náležitě posilněni.

Odlétali jsme necelou hodinu po poledni a čekalo nás dvanáct hodin letu. Pokud jsme minule tvrdili, že maďarské letušky jsou staré a ne zrovna nejmilejší, pak španělské (Iberia) je v obou ohledech ještě výrazně překonaly. Nejmladší bylo snad padesát a spatřit na jejich tvářích úsměv se podařilo jen kvílejícím mrňatům, kterých bylo kolem nás požehnaně. Nicméně let byl hladký, najíst jsme dostali – a to je hlavní. Jen mě docela vyděsil Libor, který mě někdy ve druhé půlce letu informoval, že vidí dvojmo. A rozhodně to nebylo přísunem alkoholu. Na jednu stranu jsem mu trochu záviděl, že všechnu tu krásu, co nás čeká, bude mít zaznamenanou hned dvakrát, ale hlavně jsem si říkal, že tohle není zrovna ideální začátek cesty. Po pár hodinách se naštěstí všechno zase srovnalo.

Ještě v letadle jsme dostali dva formuláře na vyplnění. Ten menší byla imigrační karta, ten o velikosti malého prostěradla pak celní prohlášení. Ani do jedné ze tří zemí, kam jsme mířili, naštěstí Češi nepotřebují víza, a to kupodivu ani poté, co v Chile jeden Čech podpálil část národního parku.

Snad tři čtvrtě hodiny jsme napjatě čekali na zavazadla, se kterými jsme se pak přesunuli k celnímu kolu štěstí. Každý pasažér zmáčkne kouzelné tlačítko a čeká, jestli se rozsvítí zelené nebo červené světýlko. Zelená znamená volný průchod, červená kontrolu v rentgenu. Libor prošel, mě čekala chvíle pravdy. Snažil jsem se zcela zatajit, že kromě velkého báglu mám taky menší s fotovýbavou, ale paní kontrolorka měla rentgeny i v očích, takže jsem ji neobelstil. Jiné paní jsem musel foťák i ukázat a dost intenzivně ji přesvědčovat, že se skutečně nejedná o profesionální přístroj, což nebylo se čtvrtmetrovým teleobjektivem zrovna snadné. Ale podařilo se. Když jsem s úlevou pokračoval dál, spatřil jsem Libora ve vášnivé diskusi se dvěma uniformovanými muži. Prý se ho pořád ptají, jestli s sebou opravdu nemáme víc než deset tisíc dolarů. Zřejmě jsme působili jako výstřední milionáři.

O několik minut později už by je to asi nenapadlo. Na letišti jsme museli přečkat deset hodin do dalšího letu. Vzhledem k nedostatku vhodných sedadel jsme se uhnízdili mezi koutkem s thajskými masážemi a internetovým koutkem, natáhli jsme si tam na zem deky, které se nám v letadle nějak přimotaly k batůžkům, a ulehli. Čekání jsme si krátili výměnou peněz (peruánská měna se jmenuje nový sol a kurz se v době naší návštěvy pohyboval kolem 2,80 – 2,95 solů za americký dolar, tedy 1 sol = cca 5,50 Kč), nákupem vody a oříšků a návštěvou internetového koutku, odkud jsme poslali své první příspěvky na náš webový blog. Pak nás uklízecí četa vystrnadila do jiné lokace. Když se po půlnoci začalo uklízet i tam, šli jsme zkusit štěstí k přepážce.

Odbavení na limském letišti lze naštěstí absolvovat dřív než pouhé dvě hodiny před odletem jako třeba v Praze, takže nás skutečně odbavili (odlet byl ve 4:40 místního času). Po zaplacení letištního poplatku ve výši 6,05 USD na osobu a standardní kontrole jsme se odebrali k odletové bráně, kde jsme našli sedačky, na které se dalo celkem pohodlně lehnout! Škoda že nás to nenapadlo dřív. Letěli jsme se společností LAN, která nás poctila čokoládovou tyčinkou a něčím na způsob muffinu. Let trval jen něco přes hodinu, takže se ani žádné lukulské hody čekat nedaly. K cílové Arequipě jsme se blížili za svítání, které postupně odkrývalo a osvětlovalo úchvatné a snad nekonečné Andy. Hned na jejich úpatí se nachází arequipské letiště. Tedy spíš letišťátko. Teď mě mrzí, že jsem si tuhle roztomilou budovu nevyfotil. Při výstupu z letadla se člověku naskýtá neobvyklý pohled, kdy se hned za trupem letadla tyčí zasněžené vrcholky a také sopka El Misti – dominanta města, která je vidět skoro odevšud.